Pojmové znaky podvodu na DPH v judikatuře Soudního dvora Evropské unie

Abstract

Tento příspěvek prezentuje systematizované závěry z vybraných klíčových rozhodnutí SDEU týkající se odnětí nároku na odpočet DPH (se zaměřením zejména na identifikaci skutkových okolností, které mohou svědčit pro naplnění znaků daňového podvodu/úniku na DPH a identifikaci pravidel a mantinelů pro hodnocení objektivních okolností a existence dobré víry na straně daňových subjektů). Z provedeného výzkumu vyplynulo, že SDEU nepodává explicitní a taxativní definici daňového podvodu (úniku) – vymezuje však znaky a okolnosti, které pro existenci daňového podvodu (úniku) svědčí. Z judikatury přiléhavé ke kladené výzkumné otázce je evidentní, že daňový únik je možné spojovat s širokou množinou skutečností. Judikatura SDEU etablovala rovněž testy (nástroje), které brání nadměrně extenzivnímu výkladu znaků podvodného jednání. Judikatura SDEU rovněž nelimituje teritoriální rozsah daňového podvodu (relevance i ve vztahu k třetím zemím). Dovození účasti daňového subjektu na daňovém podvodu je založena na bázi úmyslu a nedbalosti – jinými slovy SDEU vylučuje systém odpovědnosti bez zavinění. Z judikatury SDEU rovněž plyne značná míra diskrece daná tuzemským správním orgánům při správě daně a dokazování relevantních skutkových okolností. Ačkoli v judikatuře SDEU nejsou předmětné objektivní skutečnosti podrobněji popsány, lze prostřednictvím základní logiky dojít k závěru, že pokud cílem vědomostního testu je učinit závěr o vědomosti určitého subjektu o podvodném jednání, tak jednotlivé objektivní skutečnosti musí být okolnosti ve sféře vlivu dotčeného subjektu, tudíž se v zásadě bude jednat o okolnosti vyplývající z obchodních vztahů s přímým dodavatelem či odběratelem.