{"title":"最高行政法院判例法中增值税欺诈的明确特征","authors":"Vojtěch Procházka, Petr Kupčík, Karel Brychta","doi":"10.5817/cpvp2022-1-6","DOIUrl":null,"url":null,"abstract":"Tento příspěvek je zaměřen na analýzu a syntézu závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, které váznou k otázce zachování nároku na odpočet DPH ve spojení s daňovým podvodem. V tomto ohledu bezesporu sehrává velmi důležitou (ne-li přímo klíčovou) roli judikatura Soudního dvora EU. Je však na místě podotknout, že i přes nastavené mantinely a etablovaná pravidla zůstává členským státům nemalá míra diskrece, a dále pak to, že v rámci konkrétních kauz je zapotřebí zohledňovat specifika jednotlivých případů, na což ostatně upozorňuje i samotný Nejvyšší správní soud. Záměrem tohoto příspěvku bylo zmapování recentní judikatury Nejvyšší správního soudu ve vztahu k pojmovým znakům existence podvodu. Provedené zkoumání bylo cíleno na následující pojmové znaky podvodu na DPH: subjektivní stránka účasti na podvodu a opatření přijatá daňovým subjektem; definiční znaky chybějící daně a definiční znaky subjektu, kterému lze v řetězci odepřít nárok na odpočet. Úhrnem lze obecně konstatovat, že závěry uvedené ve vybraných rozsudcích Nejvyššího správního soudu lze považovat za konzistentní a logické a zároveň ty, které prochází určitým vývojem (spojeným mimo jiné s reflexí nové judikatury Soudního dvora EU). Judikatura v aktuální době již podává rozsáhlý, ale pochopitelně stále jen demonstrativní, výčet základních faktorů, které lze v rámci nesení důkazního břemene považovat za ty, které jdou subjektu k tíži. V tomto ohledu judikatura bezesporu poskytuje daňovým subjektům určité vodítko. Zároveň lze uzavřít, že judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila mantinely i pro správce daně, a to i ve smyslu vymezení (specifikace) toho, co není jeho povinností v rámci prokazování účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. Z pohledu teorie a praxe je pak velmi zajímavou, komplexní a problematickou otázkou vymezení subjektu, který je možné postihnout v rámci řetězce. Zde doznala judikatura Nejvyššího správního soudu v posledních třech letech určitého vývoje, který spíše svědčí ve prospěch správce daně.","PeriodicalId":52263,"journal":{"name":"Casopis pro Pravni Vedu a Praxi","volume":"1 1","pages":""},"PeriodicalIF":0.0000,"publicationDate":"2022-04-07","publicationTypes":"Journal Article","fieldsOfStudy":null,"isOpenAccess":false,"openAccessPdf":"","citationCount":"0","resultStr":"{\"title\":\"Definiční znaky podvodu na DPH v judikatuře Nejvyššího správního soudu\",\"authors\":\"Vojtěch Procházka, Petr Kupčík, Karel Brychta\",\"doi\":\"10.5817/cpvp2022-1-6\",\"DOIUrl\":null,\"url\":null,\"abstract\":\"Tento příspěvek je zaměřen na analýzu a syntézu závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, které váznou k otázce zachování nároku na odpočet DPH ve spojení s daňovým podvodem. V tomto ohledu bezesporu sehrává velmi důležitou (ne-li přímo klíčovou) roli judikatura Soudního dvora EU. Je však na místě podotknout, že i přes nastavené mantinely a etablovaná pravidla zůstává členským státům nemalá míra diskrece, a dále pak to, že v rámci konkrétních kauz je zapotřebí zohledňovat specifika jednotlivých případů, na což ostatně upozorňuje i samotný Nejvyšší správní soud. Záměrem tohoto příspěvku bylo zmapování recentní judikatury Nejvyšší správního soudu ve vztahu k pojmovým znakům existence podvodu. Provedené zkoumání bylo cíleno na následující pojmové znaky podvodu na DPH: subjektivní stránka účasti na podvodu a opatření přijatá daňovým subjektem; definiční znaky chybějící daně a definiční znaky subjektu, kterému lze v řetězci odepřít nárok na odpočet. Úhrnem lze obecně konstatovat, že závěry uvedené ve vybraných rozsudcích Nejvyššího správního soudu lze považovat za konzistentní a logické a zároveň ty, které prochází určitým vývojem (spojeným mimo jiné s reflexí nové judikatury Soudního dvora EU). Judikatura v aktuální době již podává rozsáhlý, ale pochopitelně stále jen demonstrativní, výčet základních faktorů, které lze v rámci nesení důkazního břemene považovat za ty, které jdou subjektu k tíži. V tomto ohledu judikatura bezesporu poskytuje daňovým subjektům určité vodítko. Zároveň lze uzavřít, že judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila mantinely i pro správce daně, a to i ve smyslu vymezení (specifikace) toho, co není jeho povinností v rámci prokazování účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. Z pohledu teorie a praxe je pak velmi zajímavou, komplexní a problematickou otázkou vymezení subjektu, který je možné postihnout v rámci řetězce. Zde doznala judikatura Nejvyššího správního soudu v posledních třech letech určitého vývoje, který spíše svědčí ve prospěch správce daně.\",\"PeriodicalId\":52263,\"journal\":{\"name\":\"Casopis pro Pravni Vedu a Praxi\",\"volume\":\"1 1\",\"pages\":\"\"},\"PeriodicalIF\":0.0000,\"publicationDate\":\"2022-04-07\",\"publicationTypes\":\"Journal Article\",\"fieldsOfStudy\":null,\"isOpenAccess\":false,\"openAccessPdf\":\"\",\"citationCount\":\"0\",\"resultStr\":null,\"platform\":\"Semanticscholar\",\"paperid\":null,\"PeriodicalName\":\"Casopis pro Pravni Vedu a Praxi\",\"FirstCategoryId\":\"1085\",\"ListUrlMain\":\"https://doi.org/10.5817/cpvp2022-1-6\",\"RegionNum\":0,\"RegionCategory\":null,\"ArticlePicture\":[],\"TitleCN\":null,\"AbstractTextCN\":null,\"PMCID\":null,\"EPubDate\":\"\",\"PubModel\":\"\",\"JCR\":\"Q4\",\"JCRName\":\"Social Sciences\",\"Score\":null,\"Total\":0}","platform":"Semanticscholar","paperid":null,"PeriodicalName":"Casopis pro Pravni Vedu a Praxi","FirstCategoryId":"1085","ListUrlMain":"https://doi.org/10.5817/cpvp2022-1-6","RegionNum":0,"RegionCategory":null,"ArticlePicture":[],"TitleCN":null,"AbstractTextCN":null,"PMCID":null,"EPubDate":"","PubModel":"","JCR":"Q4","JCRName":"Social Sciences","Score":null,"Total":0}
Definiční znaky podvodu na DPH v judikatuře Nejvyššího správního soudu
Tento příspěvek je zaměřen na analýzu a syntézu závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, které váznou k otázce zachování nároku na odpočet DPH ve spojení s daňovým podvodem. V tomto ohledu bezesporu sehrává velmi důležitou (ne-li přímo klíčovou) roli judikatura Soudního dvora EU. Je však na místě podotknout, že i přes nastavené mantinely a etablovaná pravidla zůstává členským státům nemalá míra diskrece, a dále pak to, že v rámci konkrétních kauz je zapotřebí zohledňovat specifika jednotlivých případů, na což ostatně upozorňuje i samotný Nejvyšší správní soud. Záměrem tohoto příspěvku bylo zmapování recentní judikatury Nejvyšší správního soudu ve vztahu k pojmovým znakům existence podvodu. Provedené zkoumání bylo cíleno na následující pojmové znaky podvodu na DPH: subjektivní stránka účasti na podvodu a opatření přijatá daňovým subjektem; definiční znaky chybějící daně a definiční znaky subjektu, kterému lze v řetězci odepřít nárok na odpočet. Úhrnem lze obecně konstatovat, že závěry uvedené ve vybraných rozsudcích Nejvyššího správního soudu lze považovat za konzistentní a logické a zároveň ty, které prochází určitým vývojem (spojeným mimo jiné s reflexí nové judikatury Soudního dvora EU). Judikatura v aktuální době již podává rozsáhlý, ale pochopitelně stále jen demonstrativní, výčet základních faktorů, které lze v rámci nesení důkazního břemene považovat za ty, které jdou subjektu k tíži. V tomto ohledu judikatura bezesporu poskytuje daňovým subjektům určité vodítko. Zároveň lze uzavřít, že judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila mantinely i pro správce daně, a to i ve smyslu vymezení (specifikace) toho, co není jeho povinností v rámci prokazování účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. Z pohledu teorie a praxe je pak velmi zajímavou, komplexní a problematickou otázkou vymezení subjektu, který je možné postihnout v rámci řetězce. Zde doznala judikatura Nejvyššího správního soudu v posledních třech letech určitého vývoje, který spíše svědčí ve prospěch správce daně.