Edukace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v přírodním prostředí

Problematika výchovy a vzdělávání žáků v přírodním prostředí patří k ak­tuálním tématům. Příroda představuje přirozené prostředí, ve kterém jsme se vyvíjeli miliony let, a pobyt v přírodním prostředí je tak naší evoluční potřebou. Kontakt s pří­rodou však v současném světě, který je orientován spíše na technologie, velmi rychle mizí. Řada výzkumů odhaluje, že lidé tráví venku čím dál méně času. V souvislosti s tím se objevují také nové termíny jako „porucha z deficitu přírody“, kterou ve své publikaci Last Child in the Woods použil Richard Louv (Daniš, 2016). Na potřebu větší­ho kontaktu s přírodou tak reagují různé vzdělávací a výchovné strategie a další inici­ativy, kterým není lhostejné, jakým směrem se bude utvářet vztah dětí k přírodě a jak bude pobyt venku ovlivňovat jejich zdraví. V současné epidemiologické situaci může být vzdělávání žáků v přírodním prostředí velmi žádoucí, zejména u žáků, kteří mají potíže s dodržováním nezbytných hygienických opatření. Význam pobytu venku je v obecné rovině ověřen celou řadou výzkumů, ale vyvstávají otázky, je-li pobyt venku přínosem pro všechny děti, jak na pobyt venku reagují žáci se speciálními vzdělávací­mi potřebami apod. Předložená studie je rozdělena na dvě relativně samostatné části; první je zaměřena na vzdělávání žáků se speciálními potřebami v prostředí školní zahrady a druhá na vzdělávání žáků s poruchami chování v lesním prostředí. Studie přináší několik poznatků, které se mohou stát předmětem dalšího zkoumání a dis­kuzí. Jde například o zjištění téměř úplné absence negativních reakcí žáků na pobyt v zahradě (za každého počasí). Pozoruhodné jsou též zaznamenané názory některých pedagogických pracovníků na problematickou komplementaritu konceptu inkluze a vzdělávání v lesním prostředí.